Road to Le Mans

Budu vám vyprávět svoji Road to Le Mans.

V roce 2022 já jsem byl osloven partou nadšenců, kteří vlastní auto Aero Minor 1949. V tomto roce se prvně zúčastnili závodu ale nepovedlo se jim ho dokončit. Oslovili mě, jestli bych se tohoto projektu ujal, a pozvali mě na track day na mostecký autodrom.

Jsem si základní nářadí a vyrazil. Už tam mi začalo být jasné, že tato stříbrná raketa má svoje vrtochy a záludnosti. Byla to v mých očích čirá tragédie. Minor si postavil hlavu a nechtěl jet. Závodníkům to nijak zásadně nevadilo a ujišťovali mě, že se nic neděje. Byl jsem vhozen do vody a topil se v neznalosti stroje. Nicméně jsme se dohodli a moje Road to Le Mans tímto začala.

Úkol zněl jasně, připravit Minora za necelý rok na jeho stoletý výroční ročník. Minor potřeboval hodně moc lásky a péče. Za pochodu jsem se začal učit , co a jak. Velmi mi pomohli kluci z Minor servisu. Bez nich bych to nikdy nedokázal. Dávali mi nejen cenné rady, ale byli ochotni mi dát i své díly ze sériových Minorů.

Na každém testování se vždy něco doslova rozsypalo. Je velmi složité udržovat takovýto skvost, sekt kterým v roce 1949 dokázala naše výprava z Československa vyhrát svoji třídu a doslova se zapsala do historie závodu.

Vrchol problému nastal při dlouhodobém testování, kdy při otevření pit lane motor běžel, ale nešlo zařadit jedinou rychlost. Nechtěl jsem se vzdát, s sebou jsem měl rezervní motor, tak jsem motory za necelou hodinu v vvyměnil a Minor zase letěl po trati.

Jindy, to už bylo velmi blízko do odjezdu do Francie, se vysypala převodovka. Téměř vše špatně. Dělal jsem celou noc a ráno v 6 hodin byla převodovka opět složena.

Téměř po celou dobu příprav jsem vstával ve 3 ráno a někdy připravoval automobil až dlouho do noci. Jediná vidina připravit Minora tak, aby dokončil závod v Le Mans. Nikdy se nevzdat, ačkoli to bylo někdy dost náročné. Chtěl jsem také tam mít rodinu, aby vše viděli a zažili atmosféru závodu.

Vezl jsem ssebou spousty nářadí a dílů. Měl jsem téměř všechno a co jsem neměl, byl jsem odhodlán nahradit to čímkoli, jen aby auto šlapalo a bylo schopné odjet celý závod.

Už samotná cesta do Le Mans S autem na vozíku by vydala na dlouhý příběh. Hned druhý den cesty mě něco jedovatého kouslo do nohy a začala mi otékat noha v kotníku. Musel jsem s tím absolvovat celý závod, skončil jsem dokonce v sobotu pozdě večer v Medical Centru. Dostal jsem antibiotika a bylo mi řečeno, že mně musel kousnout nějaký pavouk.

Je příjezd a legendární kemp pro závodníky. 100 let výročí. Dorazily snad úplně všechny skvosty z historie závodu. Absolutní olympiáda v motorsportu. Velkolepé oslavy Šárka ale pořád to člověku nějak nedochází, Že se blíží něco ohromného. Už jen samotná trať. Těžší zkoušku pro stroje a jejich výdrž těžko vymyslet. O tom jsem se přesvědčil na vlastní kůži.

Bylo jí jsem sám sobě self mechanic. Oproti ostatním týmům a posádkám absolutní anomálie. Když dorazil na , místo můj táta, Odhodil tašku AV tričku Motorsport mi začal pomáhat, že mě v tom nemůže nechat samotného. Noha mi otékala stále více a začala hrát všemi možnými barvami. Nemohlo mě však nic zastavit.

Přejímka vozu před závodem proběhla bez komplikací. Aero Minor v podstatě nikdo z komisařů FIA nezná a ani pomalu netuší, že se jedná o dvoutakt.

V ten samý den shořela komplet elektroinstalace soupeřům se Saabem 93 b. Když jsem se to doslechl, běžel jsem do depa A zašel za mechaniky a nabídl jsem jim své veškeré dráty, Kabely a co jsem sebou vezl, co by jim pomohlo vůz opravit. S klidem Angličana mi mechaniky poděkoval, vůz se jim na závod povedlo dát dohromady.

Nastal čas. První jízda je zároveň kvalifikační pro závod. Pro její splnění musí závodní stroj objet jedno měřené kolo. Povedlo se. Příjezd vozu do depa na pit lane pro povinnou zastávku. Otevírám kapotu a ejhle, dynamo se válí na drátech v podběhu. Vibrace vozu na trati jsou šílené. Prověrka techniky a její výdrže v praxi. Rychle vše dávám dohromady a posílám Minora zpět na trať. Můj stav by se dal popsat slovem – hypnóza. Doslova hypnotizuji obrazovku, kde sleduji na live timingu polohu našeho stroje. Číslo 58. Přesně jako v roce 1949.

Je kvalifikováno. Po dojetí hlásí jezdec, že nejde řadit čtyřka.

Návrat do zázemí depa. Připadám si jako ve snu. Jako zpátky v čase, kdy mě táta bral na rally a do servisní zóny, kde mechanici na kusu plachty pracovali na vozech svých jezdců. Neustále mám slzy v očích, stále se musím ujišťovat, že se to děje a já jsem součástí největšího závodiště světa.

Po prvním tréninku dorazily posádky do depa a všichni, ale opravdu všichni, začali opravovat. Každému se něco pokazilo, každý měl s něčím problém. Já jsem byl nucen vyměnit celou soustavu–motor převodovka. Času bylo relativně dost, tak jsme se do toho s pomocí táty pustili. Proběhla velká kontrola. Trať je absolutní zabiják starých strojů.

Hotovo, vyměněno. v depu na heveru odzkoušen motor a převodovka, vše v pořádku.

Volný trénink proběhl bez problémů, jen z vozu odpadlo víčko zapalování. Nahradil jsem ho náhradním a posílil izolační páskou.

Domácí závodníci stojící v depu vedle nás řešili problém se spojkou a přišli se mě zeptat, jestli mám určitý díl. Na kus papíru my namalovali závlačku, hurá , už si rozumíme. Mám, kolik jich potřebujete. Stačila jim jedna. Zachránilo jim to závod a mně přineslo příjemné seznámení se skvělými postaršími chlapíky z Francie.

Klid před bouří. První závodní jízda proběhla relativně v klidu. Jezdci jeli parádně a prodírali se polem kupředu. S jedním z nejslabších vozů v gridu to vůbec nebylo lehké. Zde ale rozhoduje o výsledku přepočtové formule, to znamená, že nejrychlejší vůz nemusí být nutně i vítězný vůz, což velmi napomáhá k ještě větší zajímavosti a napínavosti závodu.

Po dojezdu mají problémy kamarádi odvedle. Talbot Lago po Juanu Manuelu Fangiovi. Pomáhali mi pokaždé, když se Minor rozsypal na testování v Mostě. Teď nastal čas jim splatit dluh. Běžím s celým vozíkem s nářadím a hlásím–kluci, nářadí k dispozici mám všechno. Diagnóza–vadné těsnění pod hlavou. Času není moc, makáme, plné nasazení. Povedlo se, chtělo to o 10 minut navíc, ale kluci mohou pokračovat. Sice jim hlava opět nevydrží a cíl závodu neuvidí, ale nikdo nechce předem nic vzdávat.

Druhá závodní jízda. Noční a do toho začalo pršet. Jezdec hlásí při střídání, jo že to klouže a že se dostal do hodin. Zázrak, že Minor je celý. Poslední střídání a zdá se, že začala klouzat spojka. Noční jízda končí velmi pozdě. Do poslední závodní jízdy nezbývá moc času.

Posílám jezdce spát. Na výměnu spojky není dost času. Táta mě v depu podporuje spíše jen svou přítomností, usne vyčerpáním v křesle. Zkouším alespoň trochu pomoci spojce a proleju ji odmašťovačem na brzdy. Jestli to bude mít pozitivní efekt, ví bůh. Na chvíli Usínám na zemi vedle auta. V 6 ráno už Musím připravovat Minora na jeho poslední jízdu. Jede se časně zrána. Doposud se Minor držel. Konec závodu je tak blízko a přesto tak daleko.

Rozhodne poslední jízda. Vydrží spojka až do cíle? První měřené kolo a nejrychlejší naše měřené kolo celého víkendu. Úleva, Minor funguje a letí. Poslední střídání jezdce. Říkáme do ucha, že už to bezpečně doveze do cíle. Nebudu riskovat.

Jak řekl, tak učinil. Je to tu! Stal se zázrak. Regulérně brečím, jsou to slzy štěstí a dojetí. Celý tým je nadšený, povedlo se nemožné. Jsme nejlepší česká posádka a jediní z Čechů, kdo dokončil celý závod.

Emoce se nedají zastavit, je to opravdu splněný sen. Povedlo se. Minor vydržel. Připisuji to pouze štěstí, které přálo připraveným. Byl jsem ochoten pro dokončení udělat cokoli. V přípravě i během závodu. To se pak potvrdilo asi měsíc po závodě, kdy se doslova rozpadly dva důležité komponenty. Startér a hlavní brzdový válec. Zázrak. Rozpadlo se to až za cílem.

Road to Le Mans ukazuje, že někdy není nic nemožného. Když opravdu člověk něco chce a jde si za tím, tak toho dosáhne. Že když dělá svou práci poctivě, takto lidé docení a může se stát, že přijde příležitost, o které sní už jako dítě, protože je nasáknutý motorsportem od hlavy až po patu.